Kopyrajt trochu jinak

Pokud se domníváte, že se něco dočtete o nelegálním kopírování nosičů s hudbou nebo filmy, tak to si raději přečtěte nějakou jinou bajku, neboť se chci svěřovat skoro vážně o copyrightu programových děl. Ergo bude to hlavně o programátorech a ale snad nejen pro programátory.

Kopyrajt, dovolte mi to familiární počeštění, je zvláštní věc. Na jednu stranu chrání tvůrce díla (a to asi byl na začátku i bohulibý záměr) a na druhou, a to daleko více, a nebojme se to na tomto místě otevřeně přiznat, zvyšuje zisky korporátním společnostem, protože přisuzuje zisky a výhradní nakládání s dílem určitému subjektu, který může být, a i často je, jiný než autor. Pokud se jedná o hudbu, knihu nebo nějaké jiné umělecké dílo, tak zůstává autorovi alespoň právě ono autorství.

Programové dílo nebo prostě program má ale poněkud jiné vlastnosti.

Za prvé: program má zdrojový kód a pak většinou i binární kód (ale neplatí to vždy), který je spustitelný na nějakém computeru a který je pro většinu smrtelníků (i programátorů) asi tak stejně čitelný jako klínové písmo. Dost často je binárních kódů několik (na různé platformy) a i dost často je zdroják právně chráněný jinak, než binární kód. Je přece jasné, že zdrojáky jsou pro IT firmu asi tak něco, jako rodinné stříbro pro potomky Habsburků. Jak vypadá licenční ustanovení spustitelného kódu asi všichni víme, a stejně to skoro nikdo to nečte. Je to velmi dlouhé, únavné a pořád stejné. Na obhajobu licenčních ustanovení bych ještě uvedl, že jsou zřejmě nutná a že jsem přece jenom četl i několik licenčních ustanovení, která byla přiměřeně dlouhá a smysluplná.

Za druhé: kromě autora, který svůj zdrojový kód zná dost často skoro zpaměti, to vlastně opět nikdo nečte (dokonce ani vlastník copyrightu, pokud je jiný než autor, možná kromě šéfa programátorů, který právě provádí zdrcující kritiku kvality zdrojového kódu). Proč taky, každého zajímá, co to dělá a k čemu je to dobré a ne, co je uvnitř. Například, když používáte v mobilu aplikaci na odesílání SMS, tak vás určitě nezajímá, kdo to napsal, a jak vypadá zdroják, který má možná několik set řádek, ale jestli to umí správně SMS třídit, jestli to správně zobrazí Češtinu, Čínštinu i Ruštinu, je to přehledné a jestli se SMSky dají rychle vyhledávat.

Na tomto místě si dovolím odbočku. Říká se o Billy Gatesovi zakladateli firmy Microsoft (který jak známo na univerzitě programoval), že si vzal nějaký kód a nebohého programátora zpražil zhruba těmito slovy: “Tohle je nejpitomější kus kódu, jakej jsem kdy viděl!”. Nevím, jak je to v Angličtině, znám jiný citát od stejného autora, ale ten se hodí k trochu jiným příležitostem: "That's the stupidest thing I've ever heard!". Říká se také, že kód zpočátku Billy Gates osobně kontroloval. Jakkoli, kritika Microsoftu za jeho produkty v raných dobách byla ze strany uživatelů také drtivá. Nejen, že Windows neustále padala (dokonce se tomu říkalo modrá stránka smrti (blue page of death)), ale proslýchalo se, že určité chyby v operačním systému byly schválně, aby se zabránilo instalaci konkurenčních produktů. Dostatečně profláknutá je kauza Word Perfect. Ještě pořád si živě pamatuji zoufalství jednoho ajťáka, ještě z doby sociálizmu, který se snažil marně nainstalovat tento kradený produkt na novější verzi Windows a ono to nešlo a nešlo. A v té krádeži to fakt nebylo, kradená byla tuším i ta Windows.Tenkrát bylo totiž s posvěcením strany a vlády v IT kradené ze SW skoro všechno. Dokonce byl ze západu i dost často kradený softvér, který se legálně kupoval z východu.

Za třetí: program se musí neustále udržovat, provádí se aktualizace, změny a vylepšení, které může provádět (a často provádí) i někdo jiný, než autor. Dílo se tedy nějakým způsobem neustále vyvíjí a proměňuje. Stejně tak autorství je dosti často rozděleno do kolektivu. Zdrojové kódy mají většinou řadu verzí a na různé platformy (operační systémy) se i stejné verze mohou poněkud lišit.

Za čtvrté se konečně dostáváme k jedné vlastnosti, která je dosti podstatná a současně opomíjená. Není mnoho jiných činností, kde by se tak často vyskytovala potřeba znovupoužití téhož. Pokud píšete třeba beletrii, tak použít nějaké kapitoly z vaší předchozí knihy by se zřejmě rovnalo umělecké sebevraždě. Jiná situace je u odborné literatury. Například pokud napíšete nějakou učebnici a potřebujete celou kapitolu použít s menšími úpravami v nějaké jiné knize nebo skriptu, tak je potřeba se domluvit s vlastníkem copyrightu (samozřejmě pokud to nejste vy jako autor, ale to většinou nejste), uzavřete smlouvu atd. Jenomže programátor je v podobné situaci možná několikrát denně. Podobné dodatečné smlouvy jsou prakticky nemožné.

Takže na jedné straně máme programátora, který si právě vzpomněl, že před pěti roky v nějaké jiné firmě použil nějaký algoritmus, který by se mu teď zrovna hodil, je to sice jeho duševní vlastnictví, ale podle smlouvy na to nemá právo, protože se zavázal, že je placený i za to, že veškerý kód, který napíše ve své pracovní době je automaticky vlastněný onou firmou. Na druhé straně, nebude přece takový hlupák, aby znovu vymýšlel a psal něco, co je už vymyšlené a odladěné a pokud onen zdrojový kód zrovna náhodou někde má, nebo ví, odkud si ho stáhnout. Korporace o tomto „riziku“ samozřejmě vědí a snaží se podobnému kopírování částí kódu všemožně zabránit, přestože je v podstatě ve většině případů neškodné. Jenom to bohužel nebo bohudík (zase závisí na tom, kdo to je) zvyšuje produktivitu.

Další věc je opisování. Opisování obecně je ve škole zakázáno. Jak všichni víme. Jenže je tady web že, a tam je spousta příkladů. To je v pořádku, opisování je v tomto případě dovoleno, pokud to není výslovně zakázáno. Navíc, když se to zase udělá jednoduchým zkopírováním textu. Jenomže je tady ještě další fenomén, který se pořád více rozrůstá. Říká se tomu Open Source. Tedy otevřený zdroj.

Někdo, ale řekl bych, že to byla nejspíš celá skupina vývojářů, si už před docela dlouhou dobou uvědomil úskalí toho, že privátní kód, který si drží firmy v trezoru je zbytečnou brzdou, protože se musí vymýšlet už jednou vymyšlené a psát už jednou napsané. Tato oblast se netýká jenom copyrightu, ale i patentů. Jistá již jednou jmenovaná firma si tuším chtěla patentovat i dvojklik. V podstatě by to znamenalo, že za každou prodanou počítačovou myš a za každé použité tlačítko tohoto heroického výkonu schopné bychom platili za tento nápad onomu chytrákovi, který si to patentoval, určitý obnos podle toho, kolik dvojkliků příslušný HW prvek za svůj život v průměru zvládne. Abych si neprotěžoval jenom pořád na jednu firmu, viděl jsem několik podobných patentovaných vychytávek například i od Apple.

Takže vznikla krásná myšlenka o otevřeném kódu, který by byl k dispozici všem, kdo mají zájem, který by se už nedal zavřít do trezoru a ani by se nedal určitý postup už patentovat. To má svoje úskalí. Nějaká korporace by mohla nějaký zdroják stopit, použít ve svém proprietárním softvéru a zažalovat Open Source za zneužití copyrightu. Jak prosté. Na tvůrci kódu by pak bylo složité dokazování, které může také dopadnout všelijak. V této souvislosti bych chtěl připomenout jednu starší kauzu kolem SCO Unixu, do které byl údajně opět namočený Microsoft, a který údajně žalobu inicioval a financoval. SCO Unix totiž byl původně operační systém Xenix, jehož vlastníkem byl právě Microsoft a který firma předala Santa Cruz Operation, protože se Microsoftu přestal Unix zamlouvat. Šlo o spor o tom, že nově se rozvíjející Linux měl mít údajně část kódu převzatou od SCO Unixu. Kauza nakonec skončila tuším tak, že SCO to projela. Možná i proto, že se zvedla silná vlna odporu proti takovým praktikám a Microsoft, na který se to profláklo, ztrácel sympatie a možná i zisky. SCO pak vyhlásila bankrot.

Open Source je proto pojištěný proti zneužití také licenčními ustanoveními, jaký paradox, že, ale úplně odlišnými a do jisté míry opačnými. Stručně řečeno, každý, kdo použije kód pod Open Source musí svůj nově upravený zdrojový k zase znovu nabídnout Open Source komunitě, kde bude veřejně přístupný. Variant je víc, ale toto je nejrozšířenější model. Výjimky se řeší dodatečnými smlouvami a korporace za privátní využití kódu platí. Je to tedy podobný případ, jako s oněmi skripty, která někdo píše pro výuku.

Výsledkem je šedá zóna, o které málokdo tuší, co se v ní odehrává, všichni o problému ví a nikdo to moc neřeší. Programátoři kradou svůj vlastní kód nebo si ho i často půjčují mezi sebou, krade se samozřejmě Open Source (pokud nejsou dodržena licenční ustanovení), firmy to trpí tu ku své škodě nebo tu ku prospěchu podle toho, kdo to zrovna je a vznikají velmi zvláštní smlouvy a vztahy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, které jsou sice nesmyslné a protiprávní, a tedy vlastně neplatné, ale hlavně, že jsou tajné. A je v nich například uvedeno, že váš zdrojový kód podléhá utajení a že podobné postupy které ve firmě vymyslíte, nesmíte použít například po další dobu pěti let, pokud opustíte firmu. Pokud by to šlo dnes realizovat, tak se domnívám, že to, co se dělo ve filmu Muži v černém, tj. možnost vymazání určitého časového úseku paměti bývalého zaměstnance při odchodu z firmy, tak by se ve zcela jistě začalo ve smlouvách objevovat.

Zajímavé jsou v oblasti IT i platy. Od nuly až po statisíce. Ta nula je myšlena naprosto vážně. Spousta programátorů má podobných praktik už dost a raději svůj kód zveřejní zdarma, než aby ho někdo držel pod zámkem. Programování je totiž tvůrčí činnost a každý tvůrce se chce alespoň čas od času někde předvést. Nejen, jak to vypadá navenek, ale jak to vypadá i uvnitř. Programy mají jepičí život. Algoritmy a programovací techniky přetrvávají.

Přijít s nějakým obecným řešením, jak tuto šedou zónu nějak ohraničit si netroufám. Pokud jsem chtěl na něco poukázat, tak pouze na to, že se něco takového děje a použití copyrightu a patentové ochrany je na programové dílo nevhodný způsob ochrany. Podle mě je to hlavně o morálce, etice a důvěře. Dnes se to ale už nenosí a někteří považují morálku za projev slabosti. Ty doby, kdy si básníci mezi sebou půjčovali části textů, protože byli hrdí na to, že je někdo cituje, zapadly do středověku. Dnes se tomu říká krádež duševního vlastnictví a někdy je to dokonce krádež vlastního duševního vlastnictví.

Prohlášení o shodě podle ISO 9000:

Jakákoli shoda výše vyrobeného textu s jiným je čistě náhodná.

Varování:

Tento text je výhradním majetkem firmy Matlal & Packal společnost s neomezeným neručením Banánová Republika Pod kokosem 1.

1. Čtení textu je trestné
2. V případě neoprávněného kopírování a čtení budete odsouzeni smírčím tribunálem firmy Matlal & Packal spol. s n.n. a to bez ohledu na zákony vaší země.
3. Protiprávnost těchto ustanovení podle zákonů v jiných zemích nic nemění na platnosti těchto ustanovení.
4. Ani v případě, že budete jiným soudem osvobozeni, nevztahuje se tento osvobozující akt na rozsudek, který již byl na vámi vyřčen.
5. Rozsudek je neměnný a nepromlčitelný.
6. A to dokonce ani i v případě, že je neplatný.
7. Tento dodatek je tajný a nesmí být nikde uložen, nikomu sdělen, předán a ani nesmí být součástí jakéhokoliv právního zkoumání. Jinak se vystavujete dalšímu postihu ze strany Matlal & Packal spol. s n.n., který bude neprodleně vykonán.