Několik poznámek k okultním vědám I

Popatříme-li do Wikipedie na termín okultizmus či ezoterismus, tak se dovíme, že se jedná o jakési pochybně tajné nebo skryté nauky, které mají zůstat před laikem utajeny. Chtěl bych v následujících úvahách čtenáře přivést k názoru, že je tomu právě naopak, tedy ne v tom smyslu, že mají být před laikem odhaleny, ostatně teď na jaře se odhaluje spíše něco jiného než hermetické vědy, ale spíše tak, že člověk sám se před nimi ve své nevědomosti skrývá.

Začal bych s docela nudnou, ale všemi dnes uznávanou a nezpochybňovanou matematikou. Možná, že si řeknete, proč sem motá matematiku, copak je to nějaká okultní věda? Ale samozřejmě, že je. Kolik z nás mělo ve škole matematiku opravdu v oblibě a kolik z nás se jí dokáže věnovat, když už ne v celé její šíři, tak alespoň v určité části do hloubky. Přiznejme si otevřeně, že málokdo. Samotná historie matematiky je velmi spletitá a jejím zdrojem je zřejmě starořecká geometrie. Alespoň pro oblast Evropy. Geometrické abstraktní tvary nejsou ale dílem nějaké logické úvahy, jako spíše vnuknutí. Nebo chcete-li, vnoru při meditaci. Ostatně, totéž se opakuje od té doby stále. Vezměme si jakoukoli matematickou větu. Nejdříve něco někoho napadlo, a dost často až mnohem později to byl schopen logicky dokázat. Proč? Proč to nejde opačně, něco se dokazuje a na konci je matematická věta? No, možná že i tak to jde, ale je to dosti neobvyklé. Tedy chci něco dokázat, ale ještě nevím co. Ale to nevadí, hlavně, že to dokazuji logickým postupem. K matematice se pojí hermetické záhady, která zůstávají stále nedořešené. Týká se to hlavně teorie množin, kde se to docela dost hemží různými paradoxy. Začalo to Russelovým paradoxem množiny všech množin a známým Cantorovým teorémem, tedy že pokud se kardinální číslo aléf nula rovná dvě na aléf nula, tak Bůh je jediný, který zatím nenašel ani po více jak sto letech řešitele, protože se dá dokázat jedině, že aléf nula je menší nebo roven dvě na aléf nula. Což jest zajisté velmi frustrující. Někteří novátoři to rozštípli tak, že z matematiky pojem Boha vyškrtli jako nevědecký, nicméně i přes tuto restrikci problém nevyřešili a navíc tím ubrali matematice na její univerzální abstraktnosti. Kurt Gődel se pak pošramocenou pověst matematiky svým matematicko- ontologickým důkazem Boha v šedesátých létech minulého století snažil napravit, ale asi se mu to úplně nepovedlo.

Zajímavou matematickou disciplínou, o které bych se chtěl ještě zmínit je booleovská logika. Celá výroková logika je založená na principu, že každý výrok může být buď pravdivý nebo nepravdivý a že skládáním těchto výroků podle určitých pravidel se opět dostáváme k určitým výrokům nebo tvrzením, která jsou opět pravdivá, nebo nepravdivá. Nejzajímavější na tom všem je pozorovat, co se přitom děje ve vaší hlavě. Jak to, že pokud uvažují všichni správně, dojdou všichni ke stejnému závěru? To mě vždycky překvapovalo. A co když uvažujeme všichni špatně? Třeba existuje ve vesmíru civilizace, kde platí úplně jiné logické zákony a my si s nimi nebudeme schopni vyměňovat myšlenky, protože jim nebudeme rozumět. To je děsivá představa, protože prvotní primitivní pohnutkou člověka je, že když něčemu nerozumí, tak se to pokusí zlikvidovat. Daleko děsivější ale je, že ani my sami nevíme, proč uvažujeme tak, jak uvažujeme. Zajímavá je také teorie chyb. Otázkou proč se mýlíme, a jak jsme schopní rozeznat omyl od správné úvahy se ale zabývat nebudu, nevím, co bych k onomu známému tvrzení, že chyby jsou od toho, abychom se učili, dodal. Je pravdou, že kdybychom nedělali chyby, tak bychom se nepotřebovali učit, naopak to bohužel neplatí.

Některé matematické důkazy jsou velmi komplikované a pochopit jejich podstatu dá někdy hodně úsilí. Někomu to jde líp, někomu hůř. I to nějak souvisí s teorií chyb. Výsledkem je, že se matematika, jako vědní disciplína stala už hodně dávno (a nejspíše už od počátku) vědou pro zasvěcené. Tedy je to věda hermetická. Ostatně, jako každá vědecká disciplína, jak se ukáže dále.

Pak tu máme fyziku, sestru matematiky. I zde je víc otázek, než odpovědí. Paradoxů je také dost. Královnou je dnes kvantová fyzika. V kvantové fyzice neplatí fyzikální zákony tak, jak je známe z makrosvěta. Například duální povaha světla. Světlo se, jak známo chová někdy jako částice, jindy zase jako vlnění. Po mnoha nezdarech tuto dvojí podobu od sebe nějak teoreticky odlišit, došli fyzikové k názoru, že není jiné cesty, než to prostě brát jako fakt. Jakákoli hmotná entita má ve stejném okamžiku duální povahu. Další velmi ošemetná záležitost je, že na atomární a subatomární úrovní se už nedá mluvit o nějaké lokaci. Nemůžeme říci, že čase T se elektron nachází v bodě XYZ. Můžeme jenom určit, že v čase T by nejpravděpodobnější místo výskytu mohl být bod XYZ a že pravděpodobnost se vzdáleností klesá třeba podle Gaussova rozdělení. Další paradox je, že elementární částice se nedají označit. Tudíž nelze s jistotou říci, že částice, která zanechala v mlžné komoře stopu je tatáž částice. Je klidně možné, že stopu zanechalo n po sobě se rodících a zase zanikajících částic. Nevím, k čemu by to bylo dobré, ale když už se nemůžeme spolehnout na naší zkušenost, tak se nespoléhejme a nebuďme předpojatí. Pak je tady Einsteinova teorie relativity. Kdo to pochopil skutečně do hloubky, může si gratulovat. Jděte si přihlásit do menzy.

Jenomže teorie relativity do kvantové fyziky úplně nezapadá. Například onen známý jev, který se nazývá kvantově vázaný pár (může jich být i víc) částic, a který se vymyká jakémukoli relativistickému výkladu a na kterém jsou založené kvantové počítače. Stručně řečeno, pokud se změní stav jednoho z páru, neprodleně se změní i stav toho druhého. To je něco ve fyzice naprosto neslýchaného. Představte si, že se například 2 kvantově svázané fotony ocitly několik světelných let od sebe. Změna stavu jednoho z nich se okamžitě promítne i do stavu toho druhého. Informace o stavu se tedy k druhému fotonu dostala okamžitě, není zde omezení, že informace se k druhému fotonu dostala mezní rychlostí, tedy rychlostí světla! Einstein to sám označoval slovy: „Ta strašná věc“. Vypadá to, že informace se šíří neomezenou rychlostí, nebo alespoň rychlostí, která je mnohonásobně větší, než je rychlost světla. Z toho plyne, že by mohlo existovat něco jako informační pole. A jelikož naše myšlenky jsou také informace, tak by mohly být součástí tohoto pole. Úvahy o tom, co se s informačním polem děje v okamžiku, kdy na něco myslíme, ponechávám na čtenáři, ale ještě se toho dotkneme. Pak jsou zde další teorie, stále šílenější, které se týkají subatomární fyziky. Například teorie strun. Kdoví, co se ještě dovíme o podstatě hmoty.

Postupně, jak se propracováváme do makrosvěta, tak se tyto kvantové jevy stále více stávají deterministické, vlivem interference se z nespojitých stavových hodnot stávají spojité. Fluktuace jsou řídké a těžko pozorovatelné. Nic to ale nemění na skutečnosti, že stůl anebo židle na kterou se díváme je podle výkladu kvantové fyziky jenom shluk jakýchsi klubíček energie uspořádaných do určité struktury a držících pohromadě díky několika málo interakcím, které se nějak pořád nedaří teoreticky sjednotit do jediné. Ona židle je pak vlastně jakási velmi řídká 3D síť tvořená energetickými uzly v zakřiveném časoprostoru, kde čas ubíhá v každém místě trochu jinak podle toho, jak silná je gravitační interakce v daném bodě a kde je i prostor nepatrně trochu jinak zakřivený.

Podstatné na tom všem je skutečnost, že pokud jsem si danou větu nebo jev sám neověřil, tak musím věřit. Jinými slovy, nějaká matematická věta nebo nějak fyzikální zákon je platný proto, protože tomu všichni věří. Dokonce i ten, kdo podal důkaz, si už během velmi krátké doby nemusí být schopen si onen důkaz okamžitě vybavit. Jsme na tom tedy podobně jako ona částice v mlžné komoře, o které se domníváme, že když zanechává relativně spojitou stopu (tedy myšlenou trajektorii od srážky ke srážce), tak je to pořád tatáž částice. Víra je nesmírně důležitá, ač si to běžně neuvědomujeme. Tento fenomén je hodně používaný například v umění. Představte si, že byste otevřeli dveře od bytu a za prahem by místo chodby byl vesmír. Víra v kontinuitu a zkušenost, tedy například, že za dveřmi se nachází právě to co obyčejně, z nás dělá relativně rozumné bytosti. Člověk, který nevěří, nemůže přežít, protože by při pomyšlení, že musí udělat nějaký jednoduchý úkon o kterém nevěří, že povede k dosažení cíle, bude úplně šílený a paralyzovaný. Posunuli jsme se tedy od pravdy ku víře. Ještě tu chybí do počtu láska.