Počasí, krajina a vesnice indického Rádžasthánu očima vyoraného Evropana

Když přijedete do Indie a ptáte se, jaké je tu počasí, tak lakonicky vám sdělí, že jsou jen dvě období. Období sucha a období děšťů. Skutečnost je trochu jiná. Podobně je to s krajinou a sídly. Je to stejné a jiné zároveň.

Pokud začnu počasím, tak bych řekl, že nejvíc se podobá našemu klima celkem nečekaně období dešťů. V Rádžasthánu, který je napůl polopoušť, prší s přestávkami asi tak ve stejnou dobu jako u nás. Teploty jsou trochu vyšší a vlhkost možná taky, ale není to zase takový rozdíl. Ob den je déšť nebo bouřka. Úplně normální průtrž mračen jako u nás. Za hodinu je to pryč. Na co se čeká, je vytrvalý déšť alespoň po dobu jednoho dne. A alespoň tak dvakrát, třikrát v tomto období. Bez toho se nedostane voda hluboko do země a studny začnou vysychat. Někde dělají nádrže a pak je taky potřeba, aby se naplnily. Tohle období trvá asi čtyři měsíce, většinou od poloviny června. Začne se zatahovat a ochlazovat. Teploty jdou na celkem příjemných 30-35 přes den a asi 25 v noci. Je to takové jaro i léto najednou. Všechno kvete a pučí, stromy jsou ještě zelenější, některé nasazují listy, i ty co je mají celoročně, pučí taky velmi statečně.

V srpnu se začne zase oteplovat, teploty jsou lehce kolem 40°C. Prší míň a míň a začíná dlouhé indiánské léto. Indiáni v Indii sice asi nejsou, ale je to tak. Teploty pomalu klesají a až do poloviny prosince je docela příjemně. Po celou dobu kvetou některé rostliny a je spousta motýlů. Jeřábi táhnou na jih. Je to úchvatný pohled. Myslím, že létají až ze Sibiře pře Himálaj až někam na jih Indického kontinentu.

Je to nejlepší doba na výlety, ale v Rádžasthánu není moc přírodních krás, kam by se dalo chodit. Většina krajiny je rovná a občasným kopcem jako památkou na sopečnou činnost. Ani turistické cesty tu neznají. Všude jsou pole, často oplocená anebo se tu pěstují takové nízké stromy s krátkými trny. Indové navštěvují paláce Rádžů, pokud jsou přístupné, to je podobné jako navštívit nějaký hrad, ale na rozdíl od nás navštěvují i duchovní centra. Ášramů je v Indii opravdu hodně. Často jsou to skvostné perly zasazené v krajině. Třeba někde na kopci. Nebo jen obyčejné chrámky, některé poměrně zanedbané.

Pole rodí (asi) až třikrát do roka, ale po určité době se půda vyčerpá a zasolí, takže myslím, že je v Indii takový dvojpolní systém, jako u nás dřív. Část polí odpočívá a pasou se na nich krávy, tedy pokud je co pást. Tráva roste jenom v období dešťů, jinak úplně zmizí a zůstanou jen keře a holiny.

Řeky? Na řeky zapomeňte. Řeka se pozná podle toho, že je tam most. Pod mostem je možná nějaké mělčí koryto a hromady, hromady písku. Občas je někde nějaká vyhloubená díra a v ní kaluž vody. Potoky tečou jenom po dešti. Nemají stálá koryta. Tohle mi v Indii chybí nejvíc. Potoky a lesy. Voda se vsakuje a často spodní voda nemá stálý odtok. To znamená, minerály se louhují, ale neodplavují. Voda bývá často slaná. Věkterá voda obsahuje takové minerály, že bez kvalitní filtrace je lehce jedovatá. Soli arzénu a fluoru jsou v té oblasti, kde jsem byl, ve vodě běžně přítomné. Při dlouhodobém pití hrozí zdravotní potíže. Játra, ledviny, oči... Také se nedoporučuje pálit určité dřeviny. Některé stromy natahují arzen z půdy. Při delší a opakované expozici kouřem hrozí oslepnutí.

Zima je projevuje tak, že teplota klesá v noci těsně k nule, někde i lehce pod nulu. Přes den může být pak klidně 20-25 stupňů. V zimě přichází občas déšť. Zimní monzun je ale často slabý a jde třeba jen o nějaké mrholení, nebo jednu nebo dvě krátké bouřky. Viděl jsem, že padaly i kroupy. Je to hned pryč. Toto období je nepříjemné tím, že není kde se ohřát, místnosti na vesnici nemají vytápění, takže zbývá jedině oheň, který se používá na vaření. Se dřevem mebo kravinci se na vytápění neplýtvá. Elektrické ohřívače vyhazují pojistky a instalované tepelné čerpadlo, které umí jak v létě chladit a v zimě hřát, je drahé.

Vesnice mívají běžně třeba tři tisíce obyvatel, ale klidně třeba taky deset tisíc. Protože jsou v rovině, staví se celkem jednoduše. Prostě, kde je místo a volný levný pozemek. Dodnes je kanalizace skoro všude vedená na povrchu. Je to taková šedočerná kalná voda. Smrdí jako Botič v Praze za komoušů. Je potřeba koukat, kam šlapete. Stejně tak jsou problém odpadky. Odpadky jsou fuj, takže se o ně nikdo nestará. Trochu se povědomí o uklízení mění a Indie bude muset přejít na trochu jiný systém zpracování odpadků, ale zatím se odpadky hromadí na určitých, často nečekaných, místech.

Ve městě je třeba vymydlený obchod s mramorovou podlahou a vedle je hromada odpadků. Nebo abyste se tam dostali, tak musíte překročit lejno. Pokud je jenom kravské, je to ještě fajn, horší je éňoňo psí nebo lidské. Pejsci a krávy se potulují všude. Nejsou agresívní, pokud si jich nevšímáte. Jsou pohublí, ale občas něco k jídlu dostanou. Byl jsem až překvapený, kolik vyhozeného jídla se jen tak válí na ulici. Prý hladová Indie. Ale najíst dostanou i zvířata.

Je zajímavé, že se nedá na první pohled odhadnout, jak je vesnice velká. Města mají sice určité dominanty, ale do výšky se moc nestaví. Malé uličky jsou dobré tak pro motorku, větší ulice jsou občas taky dost těsné, protože je velký provoz. Vysloveně typickou náves jsem neviděl a ani ve městech jsem často hledal nějakou dominantu, podle které by se dalo zorientovat. Je to všechno takové rozprostřené, protože je to všechno v rovině a vodní toky nejsou typickým krajinotvorným prvkem. Jsou tam spíše jen otevřené kanály, často zanesené odpadky.

Takhle to vypadá že vesnice nebo města jsou neutěšená místa, kde se žije hodně těžko. Ano, na první pohled by to tak mohlo působit. Je tam ale něco, co se nedá slovy vyjádřit... Jsou to lidi, kteří těm sídlům vdechují život, je tam všude neuvěřitelně pozitivní atmosféra a takové vnitřní světlo, které v Evropě postrádádám. Současně se v všeobecnou tolerancí a porozumněním. Indové jsou nejen empatičtí, tuto vlastnost nepostrádám ani u nás, ale i neuvěřitelně bezprostřední a jsou ochotní pomoci. A není to nějak vynucené. Někdy je v tom i jistý kalkul, jestli by něco neukáplo, ale často je to nezištně.

V polovině, koncem února začne teplota narůstat. Dny jsou prosluněné a jeden jak druhý. Některé stromy shazují listí a začíná sezóna hroznů. Je to sranda. Říjen, listopad v únoru. V polovině března už je dost horko a teplota roste pořád nahoru. Nýmové stromy, které se ještě před pár dny zbavily podstatné části listí, v parnu najednou a bez vody začínají rašit a kvést. Sice velice minimalisticky,  ale je to neskutečné. Ve vzduchu občas zavane jemná a příjemná vůně. V tomto období toho kvete víc. V podstatě se dá říci, že v Indii pořád něco kvete. Když už nic, tak suché květy bugenvilie.

Od poloviny dubna je už nejvyšší teplota nad 40 a pořád to roste. V noci neklesá pod 35. Tyhle dva měsíce se nehodí moc chodit na slunce, hlavně pro našince. UV index je taky často za rohem - na mém mobilu je to 13+. Stupnice dál neukazuje. Je to taková permanentní sauna i s UV lehátkem na opalování zdarma. Prý je to zdravé, to pocení, na pročištění těla, ale je potřeba zvýšené opatrnosti. Úžeh nebo úpal není nic příjemného. Ptal jsem se pořád Indů, kdy už přijde déšť. Nebo, kdyby bylo alespoň pod mrakem. Alespoň jeden den... Je dobré, že téhle době fouká vítr. Někdy dost silný. Třeba je bezvětří a najednou ve dvě v noci začne foukat. Někdy jsou i prachové bouře, ale nezažil jsem žádnou větší. Říkají, že nic příjemného. Pokud nezavřete okna, tak je pak prý lepší se rovnou přestěhovat.

Krajina bez zvířat, by byla dost divná, tak bych si dovolil něco utrousit i o nich. Kromě krav, ovcí, koz a psů je v Indii nějaká žoužel, o které toho moc nevím. Obrátit jen tak někde ležící kámen znamená zcela určitě, že narazíte na něco, o čem není tuchy, co to je. Je to jedovaté nebo neškodné? Nakonec jsem se naučil být pozitivní. Pozitivně předpoládám, že když to neznám a nikdo mě nevaroval, tak je to neškodné. Pokud mě to kousne, no tak to nevím. Kobry a štíry jsem řešil minimálně. Štíři jsou lekaví a neútočí ani, když bych už řekl, že jsem s ním na tom koštěti smýkal dost neuctivě, dokud neskončil kdesi suché trávě. S kobrou jsem neměl tu čest. Kolega tvrdí, že nejhorší jsou mladý kobry. Ale úplně nevím, které má na mysli. Taky jsem neměl tu čest. Když se člověk chová (v rámci možností) slušně, tak se nic špatného většinou nestane. Další zajímavý tvor je varan indický. Je to prostě větší ještěrka, která může mít třeba i metr. Není dobré se nechat pokousat. Normálně zdrhá, jak pominutý, stejně jako hadi a i ti štíři.

Pávi řvou ne dne v noci, ale jsou neuvěřitelně plaší. Úááá, úááá, úááá, nebo míííjó, míííjó. Indičtí pávi jsou dost dobří letci na svojí velikost. Jsou to prostě něco jako bažanti u nás. Další zajímavá zvířena jsou promyky. Někdo jim říká mangusta. Loví hady. Kde jsou promyky, tam je klid od hadů. To mi připomíná malou domácí zvířenu. Dobrý šotek na pokoji je gekončík. Dělá sice bobky, ale bodavého hmyzu je pak pomálu. Mravenci jsou také zajímaví a šváby neřeším, pokud je jich jen pár. Jsou někde přes den zalezlí a nic nedělají.

Moc krásní jsou v Indii ptáci. Druhů je velké množství a některé znáte dobře. Vrabec domácí, holub, dudek, datel. Datel je trochu jiný, ale ti první tři druhy se neliší. Vrány mají šedé hlavy. No a pak jsou ti, které v Čechách neznám. Třeba blábol pralesní. Jungle babbler. Vypadají trochu jako naši kosi, ale jsou šediví a děsně řvou. Vá, vá, vá, vá,vá. Nejčastěji je jich kolem sedmi, proto se jin říká sáth bháí - sedm bratrů, nebo sáth baha(i)n - sedm sester.

Krásní jsou zelení papoušci. Viděl jsem asi dva druhy. Jedni menší, samečci (asi) mají fialovou hlavičku, samičky jsou pak celozelené a pak jsou trochu větší, všichni celí zelení. Jsou to výborní letci, ale jsou neuvěřitelně plaší. Myslím, že už došlo ke gentické selekci, ti důvěřiví už jsou někde v kleci nebo mrtví v kufru na letišti. Je to škoda, nejkrásnější jsou v přírodě nebo alespoň na filmu. Další druhy ptáků neznám ani jménem, ale je jich v Rádžsthánu opravdu hodně, tedy tam, kde dochází k obnově původního lesa.

Indie má program na reforestraci, znovuzalesnění. Není to úplně jednoduché, protože asi prvních 5 let (podle druhu) je potřeba se o stromy starat a pravidelně zalévat. Tam, kde jsou stromy se mění mikroklima, je tam dostatek semen a potravy a vracejí se ptáci a i jiná zvířata.

Bylo pro mě velkým překvapením, že tyhle programy na reforestraci, na zachytávání vody v krajině, na udržitelný rozvoj, ap. mají dost často na svědomí sádhuové a swámí, tj. duchovní osobnosti nebo chcete-li, osoby svaté. Vláda většinou přichází s podobnými programy, až když se to někde v menší míře osvědčí, a tak ekologii v Indii táhnou podle mě duchovní osobnosti. Tím se dostávám k tématu, který je snad nejzajímavější. Kulturní zvyky v Indii a její kultura ovšeobecně. O tom ale snad až někdy příště.