Kultura Indie aneb jak (ne)dostat kulturní šok

Jestli si myslíte, že kultura je chození do kina, divadla a tanec folkrórních souborů, tak daleko důležitější jsou kulturní návyky a zvyky, které jsme se naučili už od maminky jako batolata. Kultura je i to, jak si utíráme zadek.

Když jsem přijel poprvé do Indie, tak jsem měl chvílemí pocit, že jsem vyvoraná myš, po které rajtovali ještě trochu traktorem. Tady žádná příprava nepomůže. Najednou je všechno jinak a vy nic nechápete. Je to podobné, ale není to stejné, je to nějak jinak, nechápete jak, a ta mimoňovitost vás neopouští. Někdo začne adaptovat dřív, někdo je pořád víc a víc zmatenější. Někdy je dost důležité se jenom nenechat převálcovat a dělat si věci podle svého nejlepšího svědomí.

Dám příklad. Jsem levák a mnoho lidí, dokonce ani v Čechách, to nechápe. Dokonce se setkávám v Čechách s nepochopením i u pedagogů, kteří by lateralitu měli dobře znát, protože z toho samozřejmě dělali zkoušku. No, někteří to zřejmě neberou vážně nebo fanaticky bez rozmyslu ulpívají na kulturních zvycích, které převažují. Tak ještě jednou pro všechny: Levá ruka u leváka je ta pravá, pravá ruka, je ta levá. Proto, když levákovi řeknete, aby zahnul doleva, tak dost často zahne doprava, protože podvědomně ví, že to máte zrcadlově, než on.

No jak to bude v Indii jsem netušil. Pravou se ani pořádně nenajím. Nakonec jsem to řešil tak, že jsem drze používal levou všude tam, kde mi bylo zatěžko používat pravou a to i v případě, když se to nehodilo.Jednou ke mně přišel jeden člověk, Ind, ktreý mě viděl jíst levou a povídá, že levá ruka je nečistá, že levou rukou si umýváme zadek. Že vznešená bytost, zvaná člověk, by měla vědět, co je dobře a co špatně. No a už to tady bylo. Pro některé z vás novinka. V Indii si zadek neutírají, ale umývají vodou. Jak to dělají holčičky, jestli taky zdola nahoru, tak do toho jsem opravdu tak hluboce neproniknul.Koukám na toho člověka, usmívám se, nahlas neříkám nic, ale v duchu si myslím: A víš ty koryfeji rituálních znečištění, kterou rukou si zadek umývám já? Dobrá rada pro všechny, co trpí obsedancemi. Nepodávejte pravou ruku levákovi.  Nikdy nevíte, kde se s tou svojí ještě před chvílí šťoural.

V Indii se ruka nepodává. Klaníte se a říkáte namasté nebo namaskár a klaníte se se sepjatýma rukama a co znamená přesně to namasté nevím, ale klidně to taky může znamenat, že se klaním. Je to i z hygienických důvodů. Voda je méně dostupná a žízeň veliká. O to víc se musíme snažit my cizinci a pořádně si ruce umývat. Nejsme často odolní vůči místním bakteriím a parazitům.

Indové jsou na svojí kulturu a kulturní návyky náležitě hrdí. Tak ono taky, být potomkem kultury, která se uchovala víc jak pět tisíc let zpátky a to v dosti ucelené formě, musí přinášet jisté uspokojení. Nepočítal jsem to, ale Rámájána má asi 35 000 veršů, Bhagavadgíta něco kolem 980 (18 slok o józe), ale celá Šrímad bhagavátam, jejíž součástí je i Bhagavadgíta, má něco kolem 150 000 veršů a tím výčet zdaleka nekončí. Šiva purány, Višnu purány, je toho opravdu hodně.

Kolem Rámájány je hodně nejasností. Některé prameny tvrdí, že král a inkarnace šrí Ráma žil v době kolem 1 700 000 př. n.l. Jsou to dost neuvěřitelná čísla, hlavně i proto, že to tak nějak nejde dohromady s vědeckými představami, jak je vlastně lidstvo staré. Na druhou stranu, když se v Rámájáně mluví o inteligentních opicích, které měly dokonce svůj jazyk a písmo, tak si klidně dovedu představit i z hlediska evoluční teorie, že před víc jak milionem a půl let tady takový druh mohl klidně být. Slovesná kultura je něco neuvěřitelně životaschopného. Za pár tisíc let zbydou z pyramid jen hromady písku, ale egyptské texty uchované na papyru a opakovaně přepisované mohou přežít věky. Heinrich Schliemann objevil Tróju také hlavně jen díky tomu, že se spoléhal na Homérovy texty.

Takových záhadných věcí je v Rámajáně víc. Třeba létající květinové vozy (pušpa vimán). Prosím nezaměňovat s alegorickými vozy z doby socíku, ale kdoví, odkud ten nápad přilétl. Možná je to právě kulturní poselství z doby Boha Rámy. Indové samozřejmě tyto květinové vozy vypravují při nejrůznějších příležitostech také. Ale nelétají, jenom jezdí. Pohání je traktory. Dřív to byli voli nebo buvoli ale protože ta nebohá hovádka trpěla, tak nakonec zvítězil prostý pragmatismus nad tradicí. Ahimsá paramó dharma. Není vyššího náboženství, než je neubližování.

Pokud se týče oblékání, tak ženy se oblékají do sárí, nebo podobných tradičních oblečků, třeba pandžábí (popsat to neumím), zatímco muži nechodí v tradičním oblečení, ale dost často se oblékají buď jako za doby anglické nadvlády anebo taky dost moderně. Tadiční lungí (dlouhý pruh látky omotaný kolem nohou) nosí spíš staří, z mladých možná jen sádhuové (duchovní osoby). Tahle jistá disproporce je patrná i v tom, že Ind Indku nepozdraví. Pokud je to neznámá osoba, tak je pro něj něco jako vzduch. Tohle nechápu a pochopit nechci. Zdravím všechny, chlapy i ženy a nedělám rozdíl. Ať si taky zvykají, že slušnost nerovná se dotěrnost. Několikrát se mi stalo, že to nebylo úplně dobře pochopeno, ale oni se s tím nějak po čase vyrovnali.

Schopnost empatie je u Indů vysoká. Mám jednoho dobrého známého. Přišel jsem k němu, a protože něco zrovna zvoral, začal jsem s ním trochu cloumat. Říkal jsem si, jak to asi dopadne, jestli to pochopí. Pochopil. Začal se smát. Porušil sem snad všechna pravidla. Sahal jsem na něj, choval se nepřístojně na veřejnosti a ještě jako cizinec jsem si dovolil dotknout se brahmána (nejvyšší kasta). To jsem ale v té době ještě nevěděl. Prostě jsem se k němu choval jako ke kamarádovi. A prošlo mi to.

Kasty jsou v Indii čtyři, ale není to tak jednoduché. Na jednu stranu je to určité sociální zázemí, na druhou stranu, mísení kast je trochu stále problém. Bráhmáni (kněží, recitují mantry, provádí obřady, astrologové, lékaři), kšátriové (úředníci, policie, vláda), vaišnavové (byznysmeni, obchodníci) a šúdrové (dělníci, uklízeči ap.). Kasta se pozná podle příjmení. Například Singh (lev) bude kšátrija. Jemonže Indie měla prezidenta, který byl šúdra. Není to už tak sešněrované, jako dřív. Potom jsou vyloučení z kasty a ti jsou nedotknutelní. Nedotknutelní se mohou i narodit, ale úplně přesně tomu nerozumím. Je zajímavé, že ti nejvyšší - VIP jsou nedotknutelní a ti nejnižší, například žebráci, tak ti taky. Z kasty vás můžou vyloučit za nějaký vážný prohřešek. Například pokud nejste kšátrija a lovíte. Lovci, kteří to dělají z důvodu obživy, jsou považovaní za totální odpad. U kšátrijů se to taky toleruje, ale jen do jisté míry a někteří na krále, kteří zabíjeli z důvodu zábavy, se dívali dost kriticky. Samozřejmě, pokud by šlo o popravy, tak to už byl král, který klesl někam hluboko do podsvětí. Démon, rákšasa.

Poslední skupina, která stojí mimo kasty je skupina sádhuú, svámí, duchovních osobností. Mohou, ale nemusí to být brahmáni. Když Ind potřebuje pomoci v nějaké skutečně závažné situaci půjde za svámím, nepůjde za brahmánem. Proč? Protože svámí si nic nebere, nemá rodinu, žije v celibátu a v odpoutanosti od světa. Pokud tomu tak opravdu je, a jako skutečný sádhu miluje všechny živé bytosti a miluje je stejně, neporadí sobecky tak, aby z toho měl prospěch nebo peníze, ale poradí podle svého nejlepšího svědomí, a tak, jak je to ve vašem nejlepším zájmu. Malý dar je ale na místě. Třeba nějaké sladkosti. Mohou to být i peníze, ale je to jen a jen na rozhodnutí dárce. Nikoli obdarovaného. Slovo je mocná síla, pokud tryská z čisté lásky. Říká se, že není nic, žádná zbraň, žádná fyzická síla, dokonce ani žádná částice, hvězda, černá díra, nebo energie ve vesmíru, která by měla větší účinek.

Indie má taky folklórní skupiny, které předvádí tradiční tance. Je to něco podobného, jako u nás na Slovensku, kde předvádí nějaké tanečky s valaškami. Hodně často tančí muži, jenom místo valašek mají klacky. Je to docela zajímavé, jeden mužský soubor tančil v červenobílých sukních. Indové jsou dost hlasití a právě na oslavách se to projevuje nejvíc. Jenom jsem prošel kolem nějakých reproduktorů a pak mí pískalo v uších ještě několik dní. Mluví taky dost rychle a slova odsekávají. Jsou to všechno takoví indičtí Ostravaci. Málokdo mluví pomalu a dbá na výslovnost. Dlouhé slabiky zkracují. Samohlásky é a ó se vyskytují jenom v dlouhé podobě. Ve skutečnosti se jejich délka podobá našim krátkým hláskám. Rozlišit a-á, i-í, u-ú, se v běžné řeči dá jen těžko.

V Indii se pracuje jinak než u nás. O tom jsem už něco psal. Volno je jednou za měsíc, když je nov. Energeticky se ten den považuje za slabý. Je lepší odpočívat, nebo dělat něco nenáročného. Situace je ale trochu jiná. Indové mají mnoho svátků a některé trvají i delší dobu. Není problém, když si někdo svátky prodlouží, takže místo třeba 3 dní si vezme týden. Je to jakási forma dovolené. Takže ve skutečnosti to vyjde řekněme na asi tak 2-4 týdny volna za rok. Různí se to. Svátky se slaví bouřlivě a hlasitě a společně. Jako introvertovi mi to nic neříká, ale zvykne si i introvert.

Obecně bych řekl, že Indové jsou víc než my, jako malé děti. Žijí víc přítomností, tady a teď, což je na jednu stranu dobře, na druhou, musíte připustit, že slib pro ně často není závazný. Nemyslí na to co bude zítra, nemyslí na stáří. Často, i když udělají nějakou vážnou chybu, tak druhý den o tom už buď nevědí, nebo si s tím hlavu nelámou. Jsou ale samozřejmě tací, kteří jsou pevní jako skála. Všechno splní s čistým srdcem a radostí do posledního písmene. Jsou ale vzácní. U nás taky.

Na závěr jsem si nechal pár lehce (bez)košilatých příhod, které pořád neumím úplně pochopit. Jeli jsme s tuk-tukem po silnici. Podél cesty byla jedna žena s mladou dívkou. Bylo vidět že holce něco říká, ta se otočila zády, vykasala si sárí a ukázala zadek. Tomu jsem neporozumněl.

Podobná příhoda se mi stala, když jsem šel vesnicí, a po cestě šly děti ze školy. Už trochu starší. Dívky měly uniformy, mohlo jim být tak čtrnáct, ale kdo ví. Prošly kolem takové chýše s dvorkem za školou. Najednou se odtud vynořil kluk asi tak v jejich věku, úplně hambatý. Holky byly už kousek před ním, něco na ně zavolal, ony se otočily, zachichotaly se a pokračovaly dál. Nutno dodat, že jsem ho viděl taky jen zezadu. Zepředu jsem to nezkontroloval, k tomu jsem neměl dost drzosti. Tomu jsem vlastně celkem rozumněl. Rozhodně to chce víc odvahy, než poslat někomu do mobilu něco obskurního.

Jak jsem psal na začátku. Je to trochu jiné, ale vlastně stejné, a kdo hledá, najde paralely, které jenom potvrzují, že jsme všichni stejní. Jeden svatý muž kdysi řekl, že všichni jsme lidé, obyvatelé planety Země.  A pokud jsou i jiné planety a světy obývané podobně myslícími bytostmi, tak podle staroindických véd tam budou platit stejná morální pravidla, jako pro tento náš svět a bude tam docházet k podobným událostem jako v tom našem a nezáleží na tom, jestli budou vypadat spíše jako nějaký hmyz nebo jejich hmotná podoba bude tvořená třeba křemíkovými řetězci nebo plazmou. Jenom nechci zažít ten kulturní šok. Šoků je na naší matičce Zemi taky dost a některé jsou i docela zábavné, ba dalo by se dokonce i říci, že je to často prdel.