Co mají ekologie a kanoistika společného s hororem

Takzvané civilizační dopady mají v přírodě a v životním prostředí často děsivé podoby. Kdo se někdy toulal po staré továrně, haldě nebo vlezl do kanálu, o tom asi nebude pochybovat.

Někdy se o Pražácích říká, že jsou odkojení Vltavou. No, je pravda, že nám z kohoutku občas teče něco, co má prapodivnou pachuť a pokud jste žili nějaký čas na příznivějším místě, tak si na pražský vodovodní řad asi zase budete muset zvykat, ale oproti nefiltrované vltavské vodě to bude přece jenom asi lepší kafe. Pokud se týče přítoků Vltavy přímo v Praze, tak tam bych konzumaci moc nedoporučoval ani svému psovi.

Je ale také pravda, že se přece jenom něco změnilo. Jako kluci, jsme řádili v okolí Grébovky, kterou protéká, jak známo, Botič. Tehdy to ale byla příšerně špinavá páchnoucí stoka do které se slévaly veškeré splašky z přilehlých čtvrtí, barvou nejspíše připomínající polévku z myších kožíšků. Bylo to prostě taková hustá, neprůhledná šedočerná srágora. Horší byla snad jenom vychytávka v papírnách Větřní, které odváděly odpady z provozu potrubím asi deset kilometrů, až pod Krumlov. Kdo někdy projížděje na kánoji viděl ten vývěr, který z černé vltavské vody udělal také jakousi šedou (mám ale dojem, že to mělo i jiné barvičky), pěnivou polévku, tak si to bude pamatovat do smrti. Super bylo koupání v tábořišti pod Zlatou Korunou. Kdo nedostal osypky, tak toho by už neschvátila ani plynová komora. Nevím, kdy tenhle socialistický výdobytek zrušili, ale tuším, že už to tam pár let nebude. Neplačte, že si to už neužijete.

Historie samotného Botiče je pro mě velice přitažlivá. Pramení na vrcholu geologické mísy, které se říká Pražská pánev, nedaleko Čenětic v lese, který se nazývá Okrouhlík. Pramenů je ve skutečnosti víc, jsou možná až čtyři, ale tenhle je oficiálně uznávaný jako hlavní. Ještě asi před pěti lety tam byl malý zbytek lužního lesa podél toku hned pod pramenem. Asi ve stejné době jsem se dověděl, že pramennou louku odkoupila jakási developerská společnost a že tam chystá na parcelách stavět luxusní vily. Nevím, jak to dopadlo, ale byly tam už i kolíky a z pramene se zřejmě mělo stát leknínové jezírko na parcele jakéhosi zbohatlíka, v horším případě by to šlo rovnou do toho, čemu se vzletně říká inženýrská síť a po našem do kanálu.

Potok teče Údolím Botiče, pak přes několik vesnic aby vplynul (to se povedlo, původně mě napadlo integroval) do Průhonického parku. V televizním cyklu Zpět k pramenům filmaři s Luďkem Munzarem omylem zabloudili k prameni Jesenického potoka, který je ale Botiči jenom levým přítokem. Hrabě Silva -Tarouca byl podnikavý člověk, takže s Botičem se v parku náramně vyřádil. Najít jeho skutečný přítok tam dá dost hledání. Jesenický potok má také dosti pohnutý osud. Naposledy jsem viděl jeho pramen v místě, kde stál pilíř tehdy ještě nedokončeného mostu překlenujícího Pražský okruh. Kdoví, kam drenáž pramen odvádí teď, ale původním směrem to asi nebude.

Už v Průhonicích, za bolševika, potok poněkud zasmrádal. Je s podivem, že se do Hostivařské přehrady, která je pod parkem, chodilo koupat, no ale ono je to přece jenom od Průhonic kus cesty i skrze pole a lužním lesem, a v přehradě to pak ještě vyhnilo. Pořád se tam jenom v létě přemnožovaly sinice. Horší to bylo dál, v Záběhlicích, Michli a Nuslích. Přes smrdutý tok se skákalo a kdo nedoskočil, tak tomu pak smrděla bota velmi neobyčejně.

Když jsem četl od pana Foglara Rychlé šípy, tak mi sice možná jistá analogie na mysl přišla, ale nějak jsem si to nespojoval. Nevím, kdo první odhalil souvislost mezi stínadelskou stokou a Botičem, ale protože Jaroslav Foglar bydlel údajně v Nuslích u Folimanky a dokument o něm natočil tuším Tomáš Vorel, tak bych řek, že to má na svědomí rejža Vorel. A tak Botič dostal nálepku dekadentního toku nejen pro svoji proslulou špinavost, ale stal se i hororovým symbolem v literárním žánru. Nevím jak dnes, ale na jaře se tahle stoka také sjížděla. V Průhonicích a Hostivaři otevřeli stavidla a otrlí kánojisti pádlovali. Tuto kratochvíli jsem si nechal ujít. Ono se to sice naředilo, ale mě stačila ta smradlavá bota. Mám jí ještě schovanou.

Každý potok i řeka, mají svou původní barvu. Vltava je hnědočerná, protože si nese punc řeky pramenící v rašeliništi. Sázava byla původně azurová, podobně jako některé řeky pramenící v Podkrkonoší. Asi je to dáno minerály, které se do vody rozpouštějí. Kdo byl někdy u Sázavy, tak mě bude podezřívat, že mě chytá fantas, Sázava byla přece vždycky hnědá z ornice, která se do ní neustále splavuje, že. Jednou, někdy kolem roku 1980 jsme sjížděli Sázavu a vykoupali jsme se tuším někde poblíž Kamenného přívozu. Ti, co se koupali, dostali furunkulózu, což jest takové vředové, horečnaté, bolestivé onemocnění. Údajně to měl prý i Karel Marx, když psal Das Kapital. Tak kdybyste někdy dostali v kvízu otázku, co mám společného s Marxem, tak odpovězte, že furunkulózu, a hlavně to nepopleťte.

Původní barva Botiče je také hnědočerná, jak jsem nedávno zjistil. Opravdu se, přece jenom, něco změnilo. U Botiče je dnes možné dohlédnouti na dno a přes velké množství plastů, kočárků a pneumatik, které se v korytě povaluje, se proti proudu občas prodírají i jakési ryby. V lednu byla dokonce voda pár týdnů nezkalená, věc naprosto nevídaná. No, ono se to už zase začalo kazit, v únoru už tam plavala pěna a opět se to začalo tradičně kalit. To je dost normální. Nevím přesně proč, ale ekologické katastrofy se nějak pojí na jaro. Větřní v Českém Krumlově, to také nejvíc smrdělo sírou, když kvetly třešně. Třeba je to proto, že čerti a chemici na zimu zalézají do děr. Anebo si myslí, že když všechno kvete a voní, tak se ty jejich smrady v tom ztratí. Je to jako s voňavkou. Kromě přírodních vůní se tam nahustěj i smrady artificiální. No blíží se jaro, moc iluzí si raději nedělám a podezírám Nuselský pivovar.